Syndrom vyhoření a jak mu předejít?

Syndrom vyhoření je jednou z největších nástrah moderní doby, která klade vysoké nároky na výkon. Podle Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, přibližně 20 % české populace vykazuje intenzivní symptomy vyhoření. Dříve byl syndrom vyhoření spojován hlavně s pomáhajícími profesemi či vysoce postavenými manažery, ale v současnosti se ukazuje, že “vyhořet” může v podstatě každý.

Každá práce může být svým způsobem stresující a zahlcující. Podlehnout narůstající pracovní zátěži se může začít projevovat mnoha způsoby – neschopnost dodržet termíny, odpovídat na telefonáty či e-maily, vyhýbání se pracovním povinnostem atd. Toto přetížení se následně přenáší i mimo práci. Člověk na sobě pozoruje netrpělivost (např. v dopravě či ve frontách v obchodech), podrážděnost vůči svým blízkým a celkový pocit nedostatečnosti. Pokud tento stav přetrvává delší dobu, může propuknout v syndrom vyhoření.

Syndrom vyhoření má jak psychické, tak fyzické důsledky. Jedinec ztratí motivaci a vůli, a následně smysl života. Začíná negativně vnímat sebe sama, ztrácí důvěru v přátele, pociťuje opuštěnost a izolaci ve světě, cítí zášť, hořkost a beznaděj. To vše může vyústit až v touhu zemřít (Rush, 2003).

Motivaci a zájem v životě jedince udržují:

• pozitivní důsledky z dobře odvedené práce, tzv. „zisky“
• pocit, že můžeme řídit věci, které na nás mají vliv.

Počáteční příčinou vyhoření tedy bývá pocit bezmocnosti, neexistence věcí a dějů, které bychom mohli ovlivnit (Potterová, 1997). Dalšími příčinami jsou vysoké nároky na sebe i na okolí, neschopnost požádat druhé o pomoc, neschopnost plánovat a rozdělit si práci. Důležitou roli hraje i špatný tělesný stav a v neposlední řadě dlouhodobý stres.

Rizikové faktory

Ačkoli platí, že vyhořet může každý (jak jsme už zmínili dříve), mezi rizikové faktory patří profese. Nejvíce ohrožené syndromem vyhoření patří pomáhající profese a další profese, kde se kombinuje práce s lidmi v časovém presu. Jedná se o lékaře, zdravotní sestry, duchovní, psychoterapeuty, psychology, učitele, sociální pracovníky, dispečery záchranné služby, právníky, kriminalisty, policisty v přímém výkonu služby ale také pracovníky pošt atd. (Myron D. Rush, 2003; Kebza a Šolcová, 2003; Ptáček a kol. 2013). Syndrom vyhoření ohrožuje i tzv. „neformální pečovatele“ – ty, kdo se dlouhodobě starají o nemocného či nemohoucího člena rodiny, a nebo rodiče problémového dítěte (Pešek, Praško, 2016).

K rozvinutí syndromu vyhoření přispívají i naše vlastnosti a pocity, které se nám na první pohled nemusí zdát vyloženě špatné:

• neschopnost zpomalit
• pocit nucení (měl/a bych, musím) místo vlastního chtění (rád bych, chci, …)
• neschopnost nechat si pomoci – tendence dělat všechno sám
• přílišná pozornost k problémům, které se nás netýkají
• perfekcionismus
• pocit odmítnutí druhými lidmi
• vlastní nereálná očekávání
• ctižádostivost
• přílišná zodpovědnost (i za druhé lidi)
• nadměrná výkonnost

Pokud se k těmto faktorům přidá časový tlak, špatná tělesná kondice nebo člověk uvízne ve stereotypu, je velice pravděpodobné, že podlehne syndromu vyhoření.

Prevence syndromu vyhoření

Jaké schopnosti má v sobě člověk rozvíjet, aby se u něj syndrom vyhoření nerozvinul? Bude vhodné zaměřit se na zvládání zátěžových situací a trénovat odolnost proti negativním vlivům – k tomu mohou přispět různé relaxační techniky, antistresové programy a také pravidelná duševní hygiena. Je důležité v sobě budovat schopnost odreagovat se, zastavit na chvíli mozek a přesunout se z hlavy do těla. K tomu mohou pomáhat improvizační, taneční či jiné umělecké aktivity, sport či pobyt v přírodě. McClelland, který se zabýval osobními charakteristikami souvisejícími s výkonem a zkoumal úspěšné osobnosti, popsal řadu klíčových vlastností pro prevenci burnoutu. Jednou z nich je zájem o zpětnou vazbu a vnímání úspěchu jako vedlejšího produktu vlastní činnosti. Je také potřeba se naučit přiměřeně riskovat, stanovovat si reálné cíle a spolu s nimi i prostředky, které k nim vedou. Plánování a smysluplné rozdělení práce je rovněž zásadní. Dlouhodobé plány by měly obsahovat dobře zapadající krátkodobé plány. Jejich zvládnutí v nás bude udržovat motivaci k dalším výkonům (McClelland, 1961; Škoda, Doulík, 2016).

Zásady pro ty, kdo jsou ohroženi syndromem vyhoření

1. Buďte k sobě vlídní, laskaví a mírní.
2. Vaším úkolem není měnit ostatní, nýbrž pomáhat změnám.
3. Najděte si své místo, které Vám slouží jako útočiště klidu a samoty, když potřebujete.
4. Buďte oporou pro své kolegy (kolegyně), podřízené i vedoucí. Jestliže si to zaslouží, pochvalte je. To stejné se naučte přijímat i od nich.
5. Je přirozené, že se cítíte bezbranní či bezmocní, když jste svědkem utrpení. Občas ale stačí být pouze na blízku.
6. To, co děláte, vyzkoušejte občas vylepšit, obměnit nebo jednoduše dělat jinak.
7. Rozlišujte dva typy naříkání – to, které situaci zhoršuje a to, které ji hojí a uklidňuje.
8. Po cestě z práce myslete na to, co se Vám povedlo.
9. Místo stereotypu tvořte, načerpáte tak energii jako umělec. Posilujte a povzbuzujte sám/sama sebe.
10. Těšte se z radosti druhých, podporujte přátelství v kolektivu, čerpejte z něj.
11. O přestávkách nemluvte o práci, neřešte problémy.
12. Co můžete udělat hned, neodkládejte na zítřek. Plánujte, až na chvíle pohody, ty si užijte.
13. Říkejte „rozhodl/a jsem se, chci, nechci…“ a ne „měl/a bych, musím, nemohu…“
14. Naučte se jasně říkat ano/ne.
15. Lhostejnost, netečnost či ironie ve vztahu je nebezpečná. Raději si připusťte, že se více nedá udělat.
16. Často a rádi se radujte a smějte, hrajte si.
17. Každý den si zacvičte, zatančete nebo se projděte.
18. Dbejte na správnou životosprávu.
19. Pokud se u vás projevují příznaky vyhoření, rozhodně co nejdříve vyhledejte pomoc. (Honzák, 2015)