SYNDROM VYHOŘENÍ A JAK MU PŘEDEJÍT?

Syndrom vyhoření je jednou z největších nástrah moderní doby, která klade vysoké nároky na výkon. Podle Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, přibližně 20 % české populace vykazuje intenzivní symptomy vyhoření. Dříve byl syndrom vyhoření spojován hlavně s pomáhajícími profesemi či vysoce postavenými manažery, ale v současnosti se ukazuje, že “vyhořet” může v podstatě každý.

Každá práce může být svým způsobem stresující a zahlcující. Podlehnout narůstající pracovní zátěži se může začít projevovat mnoha způsoby – neschopnost dodržet termíny, odpovídat na telefonáty či e-maily, vyhýbání se pracovním povinnostem atd. Toto přetížení se následně přenáší i mimo práci. Člověk na sobě pozoruje netrpělivost (např. v dopravě či ve frontách v obchodech), podrážděnost vůči svým blízkým a celkový pocit nedostatečnosti. Pokud tento stav přetrvává delší dobu, může propuknout v syndrom vyhoření.

Syndrom vyhoření má jak psychické, tak fyzické důsledky. Jedinec ztratí motivaci a vůli, a následně smysl života. Začíná negativně vnímat sebe sama, ztrácí důvěru v přátele, pociťuje opuštěnost a izolaci ve světě, cítí zášť, hořkost a beznaděj. To vše může vyústit až v touhu zemřít (Rush, 2003).

Motivaci a zájem v životě jedince udržují:

• pozitivní důsledky z dobře odvedené práce, tzv. „zisky“
• pocit, že můžeme řídit věci, které na nás mají vliv.

Počáteční příčinou vyhoření tedy bývá pocit bezmocnosti, neexistence věcí a dějů, které bychom mohli ovlivnit (Potterová, 1997). Dalšími příčinami jsou vysoké nároky na sebe i na okolí, neschopnost požádat druhé o pomoc, neschopnost plánovat a rozdělit si práci. Důležitou roli hraje i špatný tělesný stav a v neposlední řadě dlouhodobý stres.

RIZIKOVÉ FAKTORY

Ačkoli platí, že vyhořet může každý (jak jsme už zmínili dříve), mezi rizikové faktory patří profese. Nejvíce ohrožené syndromem vyhoření patří pomáhající profese a další profese, kde se kombinuje práce s lidmi v časovém presu. Jedná se o lékaře, zdravotní sestry, duchovní, psychoterapeuty, psychology, učitele, sociální pracovníky, dispečery záchranné služby, právníky, kriminalisty, policisty v přímém výkonu služby ale také pracovníky pošt atd. (Myron D. Rush, 2003; Kebza a Šolcová, 2003; Ptáček a kol. 2013). Syndrom vyhoření ohrožuje i tzv. „neformální pečovatele“ – ty, kdo se dlouhodobě starají o nemocného či nemohoucího člena rodiny, a nebo rodiče problémového dítěte (Pešek, Praško, 2016).

K rozvinutí syndromu vyhoření přispívají i naše vlastnosti a pocity, které se nám na první pohled nemusí zdát vyloženě špatné:

• neschopnost zpomalit
• pocit nucení (měl/a bych, musím) místo vlastního chtění (rád bych, chci, …)
• neschopnost nechat si pomoci – tendence dělat všechno sám
• přílišná pozornost k problémům, které se nás netýkají
• perfekcionismus
• pocit odmítnutí druhými lidmi
• vlastní nereálná očekávání
• ctižádostivost
• přílišná zodpovědnost (i za druhé lidi)
• nadměrná výkonnost

Pokud se k těmto faktorům přidá časový tlak, špatná tělesná kondice nebo člověk uvízne ve stereotypu, je velice pravděpodobné, že podlehne syndromu vyhoření.

PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ

Jaké schopnosti má v sobě člověk rozvíjet, aby se u něj syndrom vyhoření nerozvinul? Bude vhodné zaměřit se na zvládání zátěžových situací a trénovat odolnost proti negativním vlivům – k tomu mohou přispět různé relaxační techniky, antistresové programy a také pravidelná duševní hygiena. Je důležité v sobě budovat schopnost odreagovat se, zastavit na chvíli mozek a přesunout se z hlavy do těla. K tomu mohou pomáhat improvizační, taneční či jiné umělecké aktivity, sport či pobyt v přírodě. McClelland, který se zabýval osobními charakteristikami souvisejícími s výkonem a zkoumal úspěšné osobnosti, popsal řadu klíčových vlastností pro prevenci burnoutu. Jednou z nich je zájem o zpětnou vazbu a vnímání úspěchu jako vedlejšího produktu vlastní činnosti. Je také potřeba se naučit přiměřeně riskovat, stanovovat si reálné cíle a spolu s nimi i prostředky, které k nim vedou. Plánování a smysluplné rozdělení práce je rovněž zásadní. Dlouhodobé plány by měly obsahovat dobře zapadající krátkodobé plány. Jejich zvládnutí v nás bude udržovat motivaci k dalším výkonům (McClelland, 1961; Škoda, Doulík, 2016).

ZÁSADY PRO TY, KDO JSOU OHROŽENI SYNDROMEM VYHOŘENÍ

• Buďte k sobě vlídní, laskaví a mírní.
• Vaším úkolem není měnit ostatní, nýbrž pomáhat změnám.
• Najděte si své místo, které Vám slouží jako útočiště klidu a samoty, když potřebujete.
• Buďte oporou pro své kolegy (kolegyně), podřízené i vedoucí. Jestliže si to zaslouží, pochvalte je. To stejné se naučte přijímat i od nich.
• Je přirozené, že se cítíte bezbranní či bezmocní, když jste svědkem utrpení. Občas ale stačí být pouze na blízku.
• To, co děláte, vyzkoušejte občas vylepšit, obměnit nebo jednoduše dělat jinak.
• Rozlišujte dva typy naříkání – to, které situaci zhoršuje a to, které ji hojí a uklidňuje.
• Po cestě z práce myslete na to, co se Vám povedlo.
• Místo stereotypu tvořte, načerpáte tak energii jako umělec. Posilujte a povzbuzujte sám/sama sebe.
• Těšte se z radosti druhých, podporujte přátelství v kolektivu, čerpejte z něj.
• O přestávkách nemluvte o práci, neřešte problémy.
• Co můžete udělat hned, neodkládejte na zítřek. Plánujte, až na chvíle pohody, ty si užijte.
• Říkejte „rozhodl/a jsem se, chci, nechci…“ a ne „měl/a bych, musím, nemohu…“
• Naučte se jasně říkat ano/ne.
• Lhostejnost, netečnost či ironie ve vztahu je nebezpečná. Raději si připusťte, že se více nedá udělat.
• Často a rádi se radujte a smějte, hrajte si.
• Každý den si zacvičte, zatančete nebo se projděte.
• Dbejte na správnou životosprávu.
• Pokud se u vás projevují příznaky vyhoření, rozhodně co nejdříve vyhledejte pomoc. (Honzák, 2015)